Expedice Ukrajina 98 - 4       

       Chata u jezera.

    Cestou vzhůru do našeho dočasného domova najednou Mercedes zabočí vlevo.
    Zase jej přitahuje voda.  Teď to je potok.  Pravý přítok řeky Tisy.
    Netrvá ani celou minutu a stojíme ve shluku sklánějíce se nad vodní živel. Radíme se kudy na druhý břeh. Prudký sjezd a následuje řečiště připomínající zatopený kamenolom.   Postupně do vody spadnou a potok přejedou skoro všichni.  Ještě Samuraj a Aro,  těm se moc nechce,  ale jejich posádky se nechají vyhecovat. Za velkého,  pochvalného potlesku přejedou na druhý břeh i poslední dva vozy.
 
 
     Niva se vynořuje z vody v chuchvalcích páry a na přístrojovce se rozsvěcuje Check Engine.  Odchází nám u Nivy relátko od ventilátorů a tak vaříme.
     Francouzský výrobek.  Co bychom také mohli od něj čekat?  Oprava je hotová během deseti minut s použitím dřevěného kolíčku. Ventilátor opět funguje.  Motor se okamžitě schladil a tak doléváme do chladiče vodu.
     No a co dál?  Před námi strmý svah asi 40 stupňů a na něm úzká kamenitá cesta sem tam vyhlodána vodními stružkami.  Je to jasné! Jedeme do neznáma za odpoledním sluncem někam výš.
 
     Protože cestu nikdo nezná,  jede se naslepo až kam to půjde.  Stoupáme už přes hodinu a vrcholové partie stále v nedohlednu.  Otevírají se před námi nádherné pohledy do krajiny.
     Široké pastviny s nevybranými pařezy a mladé porosty lemují naši cestu.  V dálce vidíme místa,  kam bychom se určitě chtěli podívat. I Goverlu vidíme,  vlastně její hřbet.  Hlava stále ukryta v oblacích.
    Zajíždíme do hlubokého lesa a cesta začíná být podmáčená a bahnitá.  V průhledu stromů vidíme před námi asi 200 metrů vzdálenou loveckou chatu.     Avšak ta cesta!
 

     Mercedes a Niva projíždějí,  bez větších obtíží,  ostatní pomocí našich lan a navijáků.   Ještě že je máme!   Kupodivu i Aro zlepšilo svou průjezdnost terénem.  Není to vždy jen v technice,  ale i umění řidiče a toho má Niva skvělého!
     Srubové stavení stojí opuštěné uprostřed lesů pod úbočím z části lesnatého vrcholku,  který zakrývají mraky.   Kousek od chaty je jezírko a v něm plave poklidně pár pstruhů.  Zaujal nás pramen uprostřed,  který čeřil hladinu.  Při bližším ohledání zjišťujeme,  že se jedná o umělý pramen přivádějící vodu trubkou z výše položené odkalovací nádrže. Vyúsťuje těsně pod hladinou asi pět metrů od břehu.  Budí dojem,  že je přírodní,  ale není,  zrovna tak jako hráz.
 
 

     Podle mapy jsme ve výšce cca 1850 metrů nad mořem.  Vlastně jsme nikdy tak vysoko ještě nevyjeli.  Je tu překrásně a tak vaříme,  tentokrát odpolední jídlo.  Každý by tu rád zůstal,  ale kvapem se krátí odpoledne,  prodlužují se stíny a tak hledáme jinou cestu dále.
 

   Po půlhodině hledání a zkoušení terénu v okolí zjišťujeme,  že je to všude horší než kudy jsme přijeli a tak nezbývá,  než se opět pachtit blátem po nápravy.  Ale Niva se najednou rozjela lesem a klestí si novou cestu nakloněným svahem. Filmaři měli co utíkat,  jednak před padajícími kusy větví,  jednak aby stačili něco natočit.  Opět se ukazuje její dobrá průjezdnost terénem.

    Někteří rádoby ekologové z našich řad protestovali,  že by se neměly dělat jiné cesty!  Jedinou omluvou je výrok Jirky,  že tam vjela Niva sama a sama to také projela,  aniž by zakufrovala v blátě.  Pokáral jí za nevhodné chování,  ale v duchu je spokojen,  což naznačuje šibalský úsměv na jeho tváři.
     Ostatní se pokoušejí o totéž,  ale sem tam uvíznou za strom a tak podobně. Takovou razanci,  jako když se Niva naštve,  už nikdo nepředvedl.
     Dostáváme se s Nivou dopředu na vedoucí místo a abychom nezdržovali provoz a nepřekáželi ostatním,  děláme si „strejčka“ - řítíme se dolů jako o závod s časem. 

     Dole za brodem si při čekání na ostatní počítáme ovečky,  co je právě ženou pasáci. Už není co počítat a teprve pak se objevuje první vozidlo.
     Večer je zasvěcen málo chutnému pokrmu a málomluvnosti vedoucího,  protože se kvůli naší neukázněnosti cosi prošvihlo.  Asi to brodění  přes  řeku,  nebo  přes  potok.   Nebo  snad  zakázaná, neplánovaná cesta mimo trasu.
 
 
    Snad to,  že nás hledali,  protože prý bylo dohodnuto,  že odjedeme na chatu a tam vyčkáme dalších pokynů. Ale to jsme se jen dohadovali. I když se cítíme provinile,  nakonec se všechno svede na pochybenou organizaci,  a je to!

    Stejně zpíváme dlouho do noci,  ale někdo si jde lehnout.  Jirka mě druhý den ráno vyčítá,  že jsem ho po večeři nevzbudil.  Nezbývá než konstatovat,  že dnes to mládí nic nevydrží.
     Určitě přijde chvíle,  kdy na tyto drobnosti budeme vzpomínat s trochou nostalgie,  právě proto,  že již zde nebudeme a budou se nám vracet stále a stále stejné obrazy přírody snoubící se s pohodou horských velikánů.
     Přívětivě zaoblené jsou zdejší vrcholky,  zcela pokryté horskou trávou,  co neustále mění odstín zelené,  podle toho jak si s ní vítr pohrává.
 
 

 
  Text: Antonín Nešpor  foto: Jiří Kropáček
cestopis Expedice Ukrajina 98 si lze vypůjčit ve Veřejné knihovně Lidice